Závan volnosti-Poslední naděje

26. května 2007 v 2:18 | Niki |  Novely
" Hej, zmizte vy bestie prašivý!" zařval chlápek, který právě vylítl ze dveří domu, kde jsem se se svými společníky nacházela. "Padejte! Táhněte potvory!" skučel dál a nakopl místo jedné z koček pochroumanou popelnici, ze které jsme tahali odpadky. Ta se se strašlivým rámusem překotila na bok, doprovázena ještě šíleným řevem zrzavé micky. Rychle jsem uskočila a spolu s dalšími společnicemi jsme se dali na úprk do temných, smrdutých uliček tohohle beznadějného města.
Zastavili jsme až v uličce o dva bloky dál. Nebyla příliš vábná, ale aspoň tu byl klid, spousta odpadu a žádní lidé-teda až na dva skoro tuhé bezdomovce. Našla jsem si místo mezi dvěma kontejnery a lehla si na zdecimované hadry. Jedna z koček-bílá se spoustou barevných flíčků-se ke mně přitulila a začala si pohrávat s mou oháňkou. Ostatní si různě polehali do odpadků.
FreeHope nepatří zrovna k městům, kam se každý s nadšením hrne. Je tu velká míra kriminality, odpadků a jiné špíny, včetně nás tuláků, smogu a nevrlých lidí. Již dlouhou dobu město nedostává svého jména, a spíš by se mělo přejmenovat na LostHope.
Tak proč tu zůstávám? Ani sama nevím, nějak mi ten život tady začal vyhovovat. Mám tu své přátele, jídlo a spoustu možností, jak o život přijít. Komu by se ta možnost nelíbila? Patřím do vybrané společnosti Slirerů-jak tady říkají nám-ohavným příživnickým tulákům.
V dálce jsem zaslechla mezi řevem hasičského a policejního vozu zoufalé zaskučení starého psa. Zvedla jsem hlavu a naslouchala s nastraženýma ušima, jestli se ještě ozve. Po pěti minutách již bylo jasné, že to bylo jeho poslední volání. Takhle to tu holt chodí. Mé zelené oči se zaleskly ve světle blikající lampy, která se marně pokusila ožít. Položila jsem hlavu na přední a spolu s posledním zoufalým zablikáním mi klesla víčka.
Ráno mě nečekaně probraly sluneční paprsky, které se k nám nějakým záhadným způsobem probojovaly skrze zástupy mrakodrapů. Probudily i skvrnitou kočku-říkám jí May- a tak jsem sledovala její bezstarostné protahování na sluníčku.
S nepřeslechnutelným dopadem víka popelnice k nám seskočil i velký modře mourovatý kocour pokrytý spoustou jizev a jedním nevidomě modrošedým okem.
"Dobré ráno," zaznělo mi v uších, i když nepromluvil, "máte nějaký návrh na dnešek?" i když to byla jen lingvistika s telepatií, vyznělo to trochu jedovatě.
Zvedla jsem čenich do výše a zavětřila, pak jsem na něj jen kývla a vyšli jsme na samotnou ulici. Jeden z pánů bezdomovců nás při svém probuzení stihl zpozorovat a mrštil po nás flašku-no co naplat,jeho škoda-neměla šanci na zásah.
Tiše jsme se táhli po straně pod okny a výlohami. Davy zcela jistě velmi zaneprázdněných lidí nás snad ani neregistrovaly, a tak jsme se pohodlně dostali až k okraji města. Byl docela horký den a nevonělo to tu moc lákavě-jak by taky ne, nalézali jsme se v přístavu našeho milovaného FreeHope.
Kus od nás se hašteřilo pár vran s racky o zdechliny ryb z dvou menších kontejnerů. Mezi nimi byl i nějaký pes, který si z jejich zobáků naprosto nic nedělal, a spokojeně se živil.
Pomalu, s poklidně skloněnou hlavou, jsem došla až ke kontejneru, ale když jsem uchopila jednu rybu, dostalo se mi bolestivého klovnutí do čenichu, několika úderů zobáků do hlavy a výhružného zavrčení.
Upustila jsem svou kořist a s poplašeným zaskučením o pár kroků uskočila. Ptáci ani pes si mě dál nevšímali, a tak jsem je jen smutně sledovala. Stála jsem tři kroky za psem a opatrně se k němu o jeden krok přiblížila. Když jsem se pokusila udělat ještě další, pes po mně zuřivě vyjel a přizemnil mě tlapou. Zase jsem zaskučela a se staženým ocasem hodlala ustoupit, ale zadoutnal ve mně zbyteček hrdosti a já se na něj s nečekanou zuřivostí vrhla. Zjevně to nečekal, a tak jsem nad ním měla chvilku navrch. Rychle se však k mé smůle vzpamatoval a dostal se mi na hrdlo. Silou svých čelistí mi podtrhl nohy, když mi kloubil krk, a já mohla jen uboze kníkat a podvolovat se jejich stisku. Packou jsem zoufale máchla vzduchem a před očima se mi vynořily mžitky. Poslední ,co si pamatuji, už je jen útočný vzkřek May, řítící se na psa.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Pokračovat?

Ano
Ne

Komentáře

1 Briny Briny | E-mail | Web | 4. června 2007 v 13:41 | Reagovat

Ať tě ani nenapadne v tom přestat, jelikož mě to opravdu moooc chtlo a začíná to být i veeelmi vtipné. K tomu máš skvělej styl...takže very god...ale radši s tím chválením přestanu...abch to nepřehnala O=)

2 Niki Niki | 4. června 2007 v 21:27 | Reagovat

lol, tak tohle mě zahřeje u všech mých srdcí... XDDD I když ono je to úske od úseku zjišťuji... jednu chvíli se tváří vážně a pak.... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama