ShadowCat (část 2/2)

21. října 2006 v 21:51 | Niki |  Novely
Pes odpočíval na sluncem zalité kamenné mase a sem tak zíval. Užíval si klidu, sledoval ptáčky vysoko ve větvích a pravidelně kontroloval podivnou bílou hromádku čehosi a to cosi se zrovna mírně pohlo.
Pomalu se zvedl a došel pro vodu do jezírka co bylo o kousek dál. Vědro s blahodárnou tekutinou svíral v čelistech a postavil jej vedle té bílé hromádky.
Když kočka otevřela svá očka a uviděla nad sebou sklánějící se psí hlavu, její bolavá hlava nic nechápala. Pohlédla mimoděk na stranu a zase zpět na démona, který byl naprosto klidný.
"Jak se cítíš?" pronesl pevným hlubokým hlasem, ne však hrubým. Kočka na něj jen tiše civěla a v hlavě se jí honilo tisíce myšlenek. Znovu se snažila vybavit si to, co se předtím dělo, ale stále nechápala jak to, že žije. Převalila se z boku na hřbet, aby mohla jako malé kotě natáhnout pacičky k psímu čenichu a něžně do něj zkusmo žďuchla.
Pes na ni pouze pobaveně hleděl a nenápadně se posmíval. Nezavrčel, nezafrkal, prostě nevydal ani hlásku a to měla kočka dost ostré drápky, kterými mu o čenich párkrát nechtíc zavadila.
Zcela bílá Firensa stále zkoumala jeho černý čumák a ani si neuvědomovala démonův pohled. Po notné chvilce si ho však všimla a sklonila tlapy i svůj zelený pohled stranou, nehybně ležící na zraněném boku.
Pes se přestal pousmívat a lítostně na ni hleděl. Všiml si také bolestného škubnutí koutků její tlamky, když dolehla na své zranění. "Měla by sis lehnout na druhý bok a pokusit se trochu napít vody, určitě se ti pak udělá líp!" řekl kočce a čumákem k ní popostrčil vědro. Kočka se však ani nepohnula a civěla zlostně před sebe. Už si na vše vzpomněla a pochopila…
" No ták, napij se démonko!" pronesl mnohem hlasitěji a v jeho hlase zazněla nepatrná dávka netrpělivosti.
"Starej se o sebe!" vřískla Firensa a ohnala se po něm drápy. K tomu aby to však mohla učinit se musela zprudka natočit dozadu a tím si ošklivě natáhla ránu a tak se vrátila do původní polohy. Ze vzteklého zavrčení se stalo nešťastné zaňourání. Oči se jí leskly a byla velmi naštvaná-ne však na psa, ale sama na sebe.
Pes o půl kroku poodstoupil, když po něm vyjela a teď stál jako přimražený a s poklidem na ni hleděl.
"Promiň…" zašveholila po chvíli pod fousky a pokusila se na něj aspoň na chvilku stočit pohled, ale viděla za sebe jen letmo.
Opět působil, že ani neví o útoku, který před chvíli provedla a přikročil k ní: "Napij se…" zopakoval svou prosbu, te´d spíš už klidný rozkaz znova.
Měla sice strašnou žízeň a nutkání psa poslechnout, jenže bolest jí svazovala celé tělo a tak jen slabě zakňučela.
Psí démon si jen sklesle povzdechl se skloněnou hlavou a zadíval se do země. " Tak chvíli vydrž a já ti pomůžu. Doufám jen, že se mě už nepokusíš zabít-to by nebyl moc dobrý nápad," při té poslední větě se zase pousmál, ale radši toho hned nechal.
Jak byla otočena zády k němu, nemohla vidět co se dělo. Pes kousek poodstoupil a začal se měnit. Po krátké chvilce tu místo obrovského bílého psa stál muž-bojovník s dlouhými bílými vlasy, oděn ve vzdušné róbě s hustým kožichem přes rameno. Opásán byl úchvatným mečem a muselo se uznat, že byl svým způsobem pohledný.
Odložil kožich stranou a přiklekl zezadu ke kočce. Opatrně se mu podařilo převalit ji na břicho a tím jí odlehčit zranění.
Při pohledu na jeho polidštěnou podobu působila Firensa dost zmateně a tak ji démon musel uklidnit. Vzal menší misku a naplnil ji vodou ze džberu a dal kočce napít, polykala velmi pomalu a působilo jí to znatelné potíže.
"Pšš, jen klidně pij!" řekl démon, když neodolal pohladit ji po sametovém čele. Kočka měla skoro celou dobu zavřené oči, ale teď je otevřela. Hleděla na něj svým poklidným a vyrovnaným pohledem. Již ji opustila všechna zlost, hněv, smutek, prostě zase začala žít.
Když dopila, cítila se již mnohem lépe. Slunce se začalo sklánět k západu a tak démon využil své lidské podoby a obvázal jí rány látkou z nadbytečných kusů oblečení, aby se mohl proměnit zpět v psího démona.
Slunce již dávno zapadlo a nebi opět vládl měsíc, když pes zase promluvil: "Pověz mi něco o sobě kočko. Nebo mi aspoň řekni, proč si mne chtěla zabít?"
"Nemám co bych ti pověděla Youkaii. Útočila jsem protože jsem musela!" a slonila svůj pohled od měsíce k zemi.
"Kdo jsi?" vyzvídal pes a hleděl na ni zkoumavýma očima.
" Jsem nikdo…" šeptla kočka a hlavu si položila na tlapky.
"Aspoň uznáváš, že jsi," usmál se.
" Jak to myslíš?" zvedla zvědavě hlavu, aby si prohlédla jeho výraz.
" Řekla jsi to!" zasmál se. "Ale musíš přece někdo být? Jak se jmenuješ?" nedal se odbýt.
"Tady, na tomto místě a v tomto čase ještě nikdo nejsem. Zde jméno nemám. Nejsem však obyčejná kočka…" pronášela svou krátkou řeč ve vší vznešenosti a u poznámky s kočkou se taktéž pousmála. Po dobu celé řeči hleděla na měsíc.
"…a té měsíční noci zjevil se stín mezi stíny. Byla tichá a mizela v šeru. Světlo ji oblékalo do modrého šatu, kterým ona šálila nás abychom ji neviděli. Však ty dva jasné smaragdy, co měla místo očí vás ujistily, že tu doopravdy je… Nechť ti je řečeno Shadow. To říkali dnes ptáci…" pes se zvedl a odběhl se napít.
Shadow za ním hleděla svým udiveným pohledem zelených očí a ve větru se jí nepatrně vlnil kožich: "Já přišla jako Shadow…" pronesla jako ze sna, napůl pro sebe a napůl k psovi.
Na nepatrný okamžik se zastavil a pootočil hlavu k ní. Poté zmizel v lese. Dostal se až k malému jezírku, kde usedl a hleděl na hladinu odrážející noční nebe. Oči mu sklouzlýma vlastní oraz a on jej vztekle tlapou zničil. Napil se a vrátil na místo, kde předtím seděl se Shadow, avšak ta tu již nebyla.
Druhý den se démon probudil do dalšího slunného dne, který oplýval příjemnou vůní květin. Chvíli si prohlížel své okolí než jeho zrak spočinul na kočce. Hrála si se zvláštním bílým ptáčkem, ten však její nadšení očividně neopětoval.
"Kam si to zmizela?" vyrušil ji ze hry démon. Ona si ho však příliš nevšímala a skočila na ptáčka, který teď zběsile kvíkal pod jejími tlapkami.
"Nemám žádný důvod se ti ospravedlňovat," zavrčela aniž by se na něj otočila a pustila ptáčka, aby jej následně znovu srazila k zemi. "Potřebovala jsem si pročistit mysl…"
"Aha, koukám, že už se zřejmě cítíš lépe?" ušklíbl se a připravil se ke skoku.
"Jistě, jsem přece kočka!" zadupla ptáčka, který zůstal sedět na zemi a nevraživě ji sledoval. Měl štěstí, že je sap, protože obyčejný opeřenec by již byl pravděpodobně mrtev. Sapi jsou něco mezi papouškem a holubem, navíc svou magií připomínají bílé fénixe.
"Radil bych ti být opatrnější," přikrčil se pes k zemi a sledoval kočku.
"Proč?" chtěla se zeptat, ale v tu chvíli po ní skočil a ona hbitě uskočila. Trvalo jí docela dlouho než si uvědomila, že si s ní démon vlastně hraje a tak na jeho hru přistoupila. Souboj to byl vyrovnaný, ale po chvilce je omrzel.
"Co hodláš teď dělat?" položil ji zásadní otázku.
Shadow to dosti zarazilo, protože o tomhle vůbec nepřemýšlela. Jediné co měla naplánované bylo. Že si musí získat respekt. "To vůbec netuším. Budu se tady prostě toulat dokuď mě něco nenapadne," pohlédla zamyšleně do dáli a sedla si.
Démon se již nevyptával a ulehl na kámen vyhřátý od slunce. Sám neměl své plány promyšlené a docela oceňoval i to, že se ho na nic nevyptává.
Kočka nevydržela sedět dlouho a tak se zase zvedla a vydala se k malému hloučku květin. Než k nim však došla, proměnila se v dívku. V tu samou dívku jako té noci co se sem dostala. Klekla ke květinám několik si jich natrhala. S nimi se pak vrátila ke psu.
Otevřel oči a zmateně na ní pohlédl. Opřela se mu o bok, a tak jí mohl očichat vlasy. "Nevěděl jsem, že se taky umíš proměnit," žasnul démon, který byl zvyklí, že se většina démonů neumí proměňovat.
"Takhle jsem se narodila" pousmála se zlomyslně a jeden květ hodila do dáli.
Démon si jí vážně prohlížel a uvažoval nad její mocí. "Přeji ti tedy hodně štěstí na tvé cestě, já se již musím vydat tou svou," a aniž by čekal, jak a jestli vůbec zareaguje, se zvedl a dal se cestou na jih.
Zamyšleně se za ním zahleděla a proměnila se zpět ve Firenzu. Její cesta se však stočila na severovýchod, do temných lesů, které jí aspoň trochu navozovaly pocit jejího jména Shadow.
Cítila v sobě novou sílu a ta se ještě zvýšila se západem slunce. Zase byla osamělou kočkou, dravou šelmou ve stínech, nyní však bílozlatou.
Listí hrálo svou tichou noční melodii v záři měsíčních paprsků, jež sem a tam prosvítaly na zem skrze listí stromů a odrážely se od kočičí srsti. Nikde nepotkala žádného dalšího démona, jen hejno netopýru se prohnalo po obloze a sýček se jí lekl.
Uchvátila jí zvláštní euforie toho klidu kolem, cítila se zase opravdu živá, svobodná a hlavně svá. Nedávná minulost jako by z ní vyprchala a zanechala za sebou pouhopouhý a bezvýznamný stín.
A stačilo k tomu pouze znovu se nadechnout čistého vzduchu a vyjít z temnoty na světlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 šedý vlk šedý vlk | 21. dubna 2007 v 16:12 | Reagovat

můžu hádat že ten psí démon je Sesshomaru. a kdy bude pokračování?

2 Niki Niki | 21. dubna 2007 v 22:06 | Reagovat

šedý vlk: Mnooo, to zrovna ne, je to tatíček... :P Je to trochu inscenovaný, mám ráda japonský legendy a tahle opravdu existuje... ;) Jinak pokračování bude až dopíšu momentálně nejplodnější povídku Závan volnosti... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama